30.

V pondělí 30.9. večer jsem v pořádku dorazil na nairobské letiště. Na něm bylo stále znát, že díky relativně nedávnému požáru se pohybuje v poloprovizorním režimu, ale škody se dotkly hlavně příletové haly. Na odletech byla změna jen ta, že se na ploše užívaly k čekání velké stany a do letadla se chodilo zcela volně přes letištní plochu. V hale bylo dokonce možné si nechat zabalit zavazadla do platikové folie, čehož jsem rád využil. Ale jinak jsem se v pořádku dostal do letadla, přistál v Dubaji a bez problémů pokračoval do Vídně. Tam jsme přistáli velmi přesně, též u zavazadel nebyly žádné obtíže a tak jsem dokonce stihl dřívější autobus do Prahy, kam jsem v pořádku dorazil asi v 20:30.


No a to je vlastně všechno. Vlastně možná by se slušelo dodat ještě nějaké hodnocení a celkový dojem. Ale na to je ještě příliš brzy. Pro mě se jednalo z mnoha důvodů o velmi nevšední zážitek a dojmy z něj budu v sobě zpracovávat ještě asi dlouho.


Snad ale přeci jen pár shrnujících vět dodat mohu: Jednalo se bezesporu o velkou profesionální zkušenost. Případy, kterými jsem se musel zabývat mi asi utkví v mysli napořád. A jsem rád, že mnoho diagnoz u nás neuvidím. Nejen pro nesrovnatelnou úroveň hygieny zde a v J. Súdánu. Ale též např. pro neporovnatelnou úroveň proočkovanosti populace. Pro mě můj pobyt v Súdánu znamená mimojiné velmi silný argument pro všemožnou podporu očkování- velmi jednoduše řečeno, v Súdánu jsem např. viděl umírat lidi ( dospělé i děti) na tetanus, s čímž jsem se v Evropě naštěstí nesetkal a doufám, že ani nesetkám. Nebo počet nemocných tuberkulozou se též nedá porovnávat.


Je pravda, že se občas naskytly situace, které nebyly prosty osobního nepohodlí, byly psychicky náročné apod. A zde mi byla nedocenitelnou pomocí skutečnost, že jsem v mládí absolvoval sokolské tábory se sokolským turistickým oddílem. Protože tam jsem si díky dobrým vedoucím vyzkoušel, co to je chodit celé dny v holinkách v bahně, co to je být nevyspalý a přesto muset pracovat, komunikovat a třeba i vést své kamarády a jak je někdy obtížné uchovat si morální zásady, postoje a chování navzdory nepříznivým okolnostem. .Takže ač to tehdy nebylo občas moc příjemné, byl to vlastně trénink hrou- hrou na opravdový život, o kterém nikdy nevíme, kam nás zavane a kdy se nám podobné zkušenosti mohou hodit. A jsem rád, že mi mí rodiče tehdy umožnili do takového oddílu chodit, ač to od nich vyžadovalo nemálo osobních obětí v podobě organizování rodinného programu v závislosti na programu oddílu a podobně. Ale mělo to cenu a nyní to oceňuji tím více. A je škoda, že velmi mnoho rodičů nyní nesmýšlí podobně, jako rodiče mí a mých vrstevníků v době, kdy jsem do oddílu chodil. Ale ten oddíl naštěstí navzdory různým obtížím funguje dál, nyní pod vedením také mých odchovanců a umožňuje i teď klukům získávat podobné zkušenosti a zážitky. A je to vskutku velmi dobře, pro ně i pro nás.


Mohl jsem se v Marial Lou, ale i v Nairobi a Mombase také často zamýšlet nad tím, zda pomoc africkým zemím má smysl, zda se nejedná jen o zrnko písku v poušti. Ano, v podstatě to tak je, ale smysl to jistě má. Jen je potřeba napřít pomoc na zcela konkrétní projekty a nikoliv na nějakou plošnou pomoc. Jinými sloy, pokud se budou peníze dávat vládě, která je pak opět bude cestou ministerstev dále přerozdělovat, pak se např. do Marial Lou taková pomoc třeba ani nedostane. Budeme-li však podporovat konkrétní i malou nevládní organizaci nebo zcela konkrétní projekt, pak naše pomoc má jistě smysl. Stejně práce přímo v terénu smysl jistě má: ať již pro práci samu, ale i tím, že lze místní obyvatele na místě konkrétně vést a dávat jim i dětem příklad toho, že pokud se člověk učí a pracuje, může být jeho živo snazší a lepší.


Z globálního hlediska by jistě pomohlo, kdyby africké státy našli odbyt pro produkty , které mohou dobře pěstovat či vyrábět a za ně dostávaly adekvátně zaplaceno. Je např. absurdní, když se do různých zemí Afriky dováží kukuřice, která by se např. v Keni mohla pěstovat daleko laciněji, úroda by byla dvakrát ročně a odpadly by i náklady na transport. Ovšem v takovém případě by ztratili odbyt farmáři v USA i Evropě, kde je pěstování této komodity dotováno aby se mohlo vyvážet třeba právě do Afriky, místo aby se z Afriky laciněji odváželo.


Je pravda, že zemědělskou politiku USA a EU asi jednotlivec sám změnit nemůže, ale měli bychom se o to alespoň více zajímat při volbách do Evropského parlamentu a třeba i o výstupy Evropské komise. V afrických zemích se jedná o velká průmyslová odbytiště, které současné době začíná čím dál více ovládat Čína, ale i Rusko a arabské státy. Nemělo by o však být tak, že jako např. číňané skoupí za lacino např koncese na těžbu drahých nerostů od zkorumpovaných úředníků, což ve výsledku vede k tomu, že z celé těžby má pak dotyčný stát zanedbatelná procenta zisku, kdežto hlavní objem peněz plyne do kapsy nadnárodních korporací a obyvatelé dané země z toho pak nemají vskutku téměř nic.
To však bohužel souvisí s všudypřítomnou korupcí, prakticky v celé Africe.


Nejsem odborník na zahraniční politiku ani obchod, píši jen své vlastní subjektivní dojmy. Ale znovu bych apeloval na ty, kteří by chtěli africkým státům nějak pomoci, aby svou pomoc směřovali na konkrétní cíle, ke konkrétním lidem, cestou prověřených a transparentních neziskových organizací. (Záměrně říkám africkým státům, protože používat jeden termín „Afrika“ pro tak pestrý, obrovský a mnohotvárný kontinent, je klišé, které se zatím jen velmi postupně a pomalu  daří bořit. Takže rozlišujme mezi africkými státy, mezi jednotilvými kmeny a krajinami. Jsou různí a zajímaví..)


Takže, to jsou jen některé z námětů, které mi nyní utkěly v paměti. Nehledě na mnoho osobních setkání a vztahy, které jsem tam navázal a které jsou do značné míry nesdělitelné a nepřenositelné.



Závěrem bych chtěl poděkovat svým přátelům a zejm. své rodině, kteří mě v dálavách podporovali ať již slovem, písmem či vzpomínkou. Velmi často jsem to potřeboval. 

29.

Ve čtvrtek jsem si ráno zabalil a vyrazil s Noelem a některými jeho příbuznými do Mombasy. Oni byli navštívit Fort Jesus a já, neb jsem tam již byl, jsem na ně čekal venku a pak jsem se k nim připojil k prohlídnce starého města.

Fort Jesus v době státního smutnku za oběti útoku islámských teroristů v Nairobi

 Průvodce byl celkem schopný a znalý věci a tak to bylo docela plodně strávené dopoledne. 
Atmosféra města a nepořádek byli v podstatě sttejné, jako před dvěma týdny, kdy jsem tu byl poprvé a znovu jsme si s Noelem říkali, jaká je to škoda.

Poobědvali jsme v jedné jídelně nedaleko centra – bylo tam moc dobré místní jídlo a i velmi dobré ceny a Norl, který to tu zná dobře říal, že bohuže Keňané nemají příliš obchodního ducha, protože je velmmi zvláštní, že podobné restaurace prakticky chybí právě na Diani beach, kde se turistů vyskytuje nejvíce.


Po té jsme se rozjeli na sever Mombasy, kde nám chtěl Noel ukázat místo, kde se dají krmit žirafy. 

dopraví zácpa v MOmbase

Je to na pozemku cementárny, jejíž majitel se rozhodl udělat ěco pro blaho spoluobčanů atak vedle cementárny vybudoval takovou malou zoologickou zahradu, kde je též možné v určtiou denní dobu si zakopit speciílní pelety, kterými je pak možno vyvýšené plošiny krmit žirafy doslova z ruky do úst Bohužel jsme se inou tradiční dopravní zácpy zdrželi a žirafy už nažrané odešly. Ale alespoň jsme viděli velkou želvu a též velmi ochočené antilopy.

Já už se musel pomalu vydat na nádraží, z kterého mi jel v 19h vlak a i Noel chtěl již jet domů, ale zastavili jsme se ještě na kávu v jednom nákupním centru. Tato část Mombasy je domovem bohatých Kenanů a zhusta též Evropanů a Američanů, kteří zde dlouhodobě žijí. Když jsme projeli bezpečnostní kontrolou k nákupní galerii, připada jsem si trochu jako v jiném světě. Zjednodušeně řečeno, připomínalo to podobná centra i u nás: mnoho obchodů, kina, kavárny, restaurace. Ale v kavárně, kde jsme si dali kávu ), jsme natrefii na dokonalou obsluhu- číšníci byli okamžitě u nás, obsluhovali zprava ( to zde uvádím proto, že se tomu ani u nás mnohde neděje), káva byla dokonalá, stejně jako zákusky.

 Zákazníci byli skutečně velmi dobře vyhlížející Keňaně a bílí . Je to tedy jeden z důkazů, že v Africe peníze jsou- jen se,  bohužel vinou zejména korupce, nedostávají k té většině obyvatel, která by je potřebovala nejvíce, V Keni s platí daně, platí se licence na provozování aut apodobně. Jen ten výtěžek se bohužel často kamsi ztrácí. .


Po zážitcích z města se jednalo trochu o menší kulturní šok. Ano, přesně takové centrum přepadli před nekolika dny v Nairobi islámští teroristé, kteří v něm povraždili přes 60 lidí. A na bezpečnostních opatřeních to tu bylo velmi znát.

Velmi spokojeni jsme odešli a odpolední dopravní zácpou jsme se postupně propracovali až na nádraží. Tam jsem se rozžehnal s Noelem i ostatními a šel k vlaku. Dnes v něm cstovalo znatelně méně lidí, než v opačném směru před 2 týdny.

vlak před odjezdem na nádraží v MOmbase

 Myslel jsem si, že cesta bude sice pomalá (ve srovnání s autobusem, který tuto trasu urazí za asi 8h, tak vlakem je to asi 15h), ale přinejmenš prosta vzrušení. Leč nebylo tomu tak: v 6 ráno jsme zastavili na jedné stanici a nejeli dále. To se občas stává, ale po téměř hodině klepala na dveře stevardka a oznamovala, že před námi vykolejil vlak a že bude nějkou dobu trvat, než jej dostanou zpět na koleje. Nu, co dělat. Mezitím nám podávali snídani a dále jsme čekali. Já trochu dospával noc. V 10 h klepala znovu a oznamovala, že zo nevypadá, že bychom mohli jet dál a proto  že objedná matatu, které nás doveze do Nairobi.
Matatu skutečně dorazila (do jednoho bychom se i s věcmi nevešli) a vyrazili jsme na cestu. Ta trvala asi 4,5h protože v Nairobi již začínala obvyklá odpolední dopravní zácpa. Pro sebe jsem si říkal, že přesně tomuhle jsem se chtěl vyhnout, když jsem se rozhodoval jet znovu vlakem: jet v nacpaném matatu několik hodin, smáčký mezi batohy. A kdybych se přeci jen rozhodl jet po cestě, určitě bych jel autobusem, který je přeci jen pohodlnější. Ale osud rozhodl jinak.


Na nádraží jsme šli do pokladny, kde nám vyplatili náhradu za jízdné- pokrylo to výdaje na matatu a asi ještě 200 šilinků (2,5 USD) navíc- to bylo dosti příjemné překvapení, skoro jsem se smiřoval s tím, že se prostě jedná o další výdaje navíc, jak to tak v Africe bývá. Já pak vyrazil autobusem do domu slovenské posádky.


V sobotu jsem zjistil, že jsem se ofukován větrem matatu nastydl, ale zatím to vyapalo celkem dobře. Tak jsem si vzal Ibuprofen a vyrazil do města, kde jsem strávil několik hodin nakupováním různých dárků. Až jsem chvílemi nevěděl kdy přestat a doufám, že to vše nacpu do batohu.


V sobotu večer jsem zjistil, že se mi vrátili améby a tak jsem zahájil další kolo metronidazolu. Říkal jsem si, že za poslední 2 měsíce jsem spolykal tolik antibiotik a jiných léků, jako za minimálně 7 let v Česku. Ale snad to stálo za to.
Neděli jsem tedy místo plánované návštěvy muzea strávil v posteli a i nyní, v pondělí ráno cítím, že to ještě není zcela OK a s ohledem na nadcházející cestování jsem povolal na pomoc Augmentin. A doufám, že už je to vskutku poslední lék.


A nyní se jdu balit. V noci odlétám směr Dubaj ,Vídeň a pak Praha!

28.

V neděli jsem využil nabídky, jít si s některými Noelovými příbuznými zašnorchlovat. Noel to vyjednal s jedněmi rybáři a v době odlivu jsme vyrazili ke korálovému útesu, který se táhne podél pobřeží a slouží jednak jako vlnolam a jednak jako ochrana před žraloky a jinou podobnou havětí. 

já, Noelův synovec a v pozadí majitel lodi

majitel lodi

U korálového útesu byly hezké tůňky a v nich asi 4 druhy rybiček, hvězdice, ježkové a podobná fauna a flora. Já sám jsem dosdu nic podobného nezažil, tak to vše pro mne mělo punc novosti a změny.

Bohužel ten den mě od rána trochu pobolívalo břicho. Během dne se to sice trochu upravilo, ale večer jsem zase začal pociťovat známou slabost a   brnění v končetinách a bylo mi jasné, že je mi užít si malárii do třetice. Sice jsem léčbu té předchozí ukončil před necelými 3 týdny, ale to bohatě  odpovídá nejkratší inkubační době, která je asi 7 dní. Podobné vracení malárie jsem zažil i u svých pacientů v Marial Lou ( prostě měli smůlu na dalšího komára- infekce Plasmodium falciparum do chronicity nepřechází). Zajímavé též je pozorovat, jak je tato nemoc variabilní. I já jsem nyní poprvé měl bolesti žaludku a zažil přechodné zhoršení stau po 3 dávce antimalarika Coartemu, které jsem na sobě dosud nepozoroval, ale někteří kolegové se o tom zmiňovali z vlastní zkušenosti. 

Malárie je vůbec zajímavá nemoc: vůbec se nemusí projevovat horečkou, leč třeba jen dlouhodobou únavou a nechutenstvím. Častými stesky pacientů byly také bolesti zad, krku a hlavy, žaludeční potíže a vůbec nespecifické chřipkové příznaky, včetně kašle. Samozřejmě, pokud přišli později, tak se projevovaly i křeče a bezvědomí. Od kolegů jsem se dozvěděl i o pacientce, která přišla s vysloveně psychotickými příznaky, které však vymizely 2. den antimalarické léčby. Pokud jde o mě, tak v době publikace tohoto blogu dokončjui 2. den léčby. Je mi sice slabo, ale jinak celkem obstojně. A jsem jen zvědav, zda mě jedno kolo čeká ještě po návratu domů- příležitost k nakažení komáři ještě mít budou.


O malárii jsem se trochu rozepsal, protože bych dnes chtěl uzavřít Medicínská okénka.Chtěl bych při té příležitosti uvést ještě napřeskáčku některé zajímavé obrázky pacientů, které jsem dosud nepublikoval:
Jako první je zde obrázek popáleniny 1.-2. stupně. Ty byly běžné zejm, v období deštů, když přicházeli pastevci krav a děti si hrály kolem kotlíků s vařící vodou. Ze začátku jsem se hrozil často velkého rozsahu. Ale brzy jsem poznal, že se ve valné většině případů popáleniny hojí velmi dobře, pouze po vyčištění kryté mastí se stříbrného sulfodiazoxinu.

obrázek je asi z 4. dne léčby

Druhý obrázek je ukázka vyrážky u novorozence, která pochází pouze ze špatné hygieny. Jak jsem již asi uváděl , není zde zvykem novorozence umýt od mázku. Ten pak ulpívá na kůži, snadno se infikuje a pak vede k mnohdy těžkým novorozeneckým sepsím. Vyrážka na obrázku patří ještě k velmi mírným projevům.

Třetí případ je prosté vitiligo. Také jsem byl ze začátku překvapen poměrně velkou frekvencí ttéto klinické jednotky. Často přicházeli rodiče dívek, kterým se tato depigmentace objevila na vagině. Pamatuji si to hlavně proto, že zejména tito rodiče velmi vyžadovali nějakou léčbu a nenechali se přesvědčit, že se v podstatě nejedná o nemoc , ale jen o variantu normy. Dotyční rodiče argumentovali hlavně tím, že za dceru pak dostanou od ženicha méně krav, protože depigmentace je považována za zásadní tělesnou vadu.

Na čtvrtém obrázku je vidět prolaps konečníku. V tomto případě se jednalo o opakovanou událost. Je bohužel pravda, že v našich podmínkách bylo možná pouze konzervativní léčba- manuální repozice a režimová opatření.

Na posledním obrázku je žena postižena leprou, která si přišla nechat ošetřit postiženou ruku.

Pacieti s leprou byly sledováni v tuberkulosní nemocnici, o které jsem se již v předchozích blozích zmiňoval. Tam dostávali tito pacienti léčbu, případně tam byly i v úvodu léčby 6 měsíců hospitalizováni.

 Pracovníci nemocnice za nimi též vyráželi do terénu a prováděli tam testování. 

27.

V pondělí jsem se byl podívat do zdejšího centra pro ochranu primátů. Bylo to asi 3 km od mého ubytování a tak jsem šel pěšky. Centrum se nalétá na poměrně malém pozemku, kde pěstují takový menší prales, aby návštěvníci měli představu, jak to tu vypadalo, než přišli kolonialisté a začali kácet lesy (http://www.colobusconservation.org/).

příchod k centru

 Centrum se zabývá výzkumem guaréz (colobus monkey), které žijí právě zde, na Diani beach a pak ještě na několika nemnoha místech a všeobecně ochranou statních místních primátů- makaků a paviánů. Provozují zde záchrannou stanici, kde ošetřují raněná zvířata (zraněná lidmi, zvěří i třeba úrazy elektrickým proudem) a kde též pomáhají opicím, které byly chovány jako domácí zvířata (přes zákonný zákaz), vrátit se zpět do přírody. Mezi další činnosti patří podpora výstavby izolací na vedení el. proudu a stavba žebříků přes cesty, po kterých opice mohou přecházet na druhou stranu.

klece pro nemocná  a domestikovaná zvířata

žebříky, které se  natahujé přes silnice k usnadnění přechodu 

Po mém příchodu se mě hned ujala průvodkyně a řekla, že mám štěstí, protože guarézy zrovna posvačily a teď zažívají na stromě a tak že je mohu krásně vidět. Měla pravdu, opice se spokojeně povalovaly na větvích a nejevily o mne vaného zájmu a tak jsem si je mohl podle libosti vyfotit. Jedním z jejich hlavních znaků je, že nemají palec.

guareza

kočkodan

pavián

 Pokud jde o jejich chování tak na rozdíl od kočkodanů a paviánů jsou plaché a neobtěžují lidi. To je také další poslání Centra- vzdělávání lidí, aby opice nekrmili, neboť pak se stávají agresivními a napadají zejména ženy. Po té, co jsem se dosyta nafotil, jsem šli kolem klecí s nemocnými a převychovávanými opicemi do minipralesa. Tam jsem viděl např. Chinovník, ze jehož kořenů a kůry se extrahuje chinin na léčbu malárie a malý baobab- do jeho kůry může zarazit slon kly a z otvoru pak pýští voda, kterou může pít. Vrátili jsme se zpět a pak jsem zhlédl krátkou expozici v malém muzeu. Jako bonus jsem si pak mohl zalogovat kešku, která byla k dispozici na požádání u pokladny ( pro neznalé geocachingu jsou podrobnosti k dispozici zde: www.geocaching.com).

Po návratu domů jsem si zašel na fazole a chapátí do malé dělnické jídelny na hlavní cestě  mezi hotely.

Je to tam velmi laciné a fazole dělají opravdu dobré. A pro Keňany je běžné obědvat venku, narozdíl od večera, kdy  povětšinou jí doma a tak večer zde mnoho restaurací otevřených není. 


Dalšího dne jsem se byl jako obvykle vykoupat v oceánu. Byl odliv a tudíž hladina nižší a tak když jsem doplaval dál od břehu a chtěl si upravit brýle, šlápl jsem nečekaně na dno, kde buhužel zrovna ležel mořský ježek. Před mnoha lety jsem již na jednoho šlápl a protože jsem tehdy měl menší alergickou reakci, tak jsem měl trochu strach, co se stane teď. Naštěstí, reakc ebala jen lokální, ale stejně jako tehdy, ostny zůstaly pěkně v kůži docela hluboko. Když jsem vylezl z vody, hlídači v hotelu, kde jsem si nechal hlídat věci poznali z mé chůze hned, že se něco salo a ihned správně zhodnotili situaci a nabídli, že přinesou něco, co pomůže ostny dostat ven. Ač jsem chtěl jít hned domů, tak mě přesvědčovali ať počkám. Nerozuměl jsem pořádně, co chějí přinést, protože to slovo jsem neznal a nevěděl jsem, zda je to anglicky či svahilsky. Po asi 10 min přinesl zelený plou, vypadající jako malá papája, nařízl pokožku plodu a vyprýštivší tekutinou potíral místa vpichu. A říkal, že odpoledne trny vylezou ven. Pravdu sice neměl, trny nevylezly a ven jdou stejně špatně, jako před lety, ale taková péče opravdu potěšila.


Noelovi přijeli na náštěvu příbuzní a tak jsem mohl využít nabídky a připojit se k nim při výletu na safari. Vyrazili jsme ve čtvrtek ráno a čekala nás asi tříhodinová cesta směrem na Nairobi. Asi 150 km od Mombasy tam je Národní park Tsavo East- rozlohou asi 17000 km2 patří k největším v Keni. V mikrobusu nás bylo celkem 6 a řidič. 

Po 10. hodině jsme přijeli k bráně parku a po té , co jsem vypudili prodavače klobouků, který tvrdil, že bez klobouku s širokou krempou nemá cenu ani na safari jezdit, protože nic pro samé slunce neuvidíme ( za dne, kdy bylo pod mrakem se tento argument však jevil jako ne zcela přesvědčivý), jsme zdvihli střechu našeho auta a vjeli do parku.

Pro ty, kteří jako já na safari ještě nebyli, uvádím, že na safari toho moc nenachodíte. Resp. Z auta se nesmí vystupovat kvůli lvům a slonům a tak jen stojíte případně sdíte v autě díváte se okolo cesty, zda neuvidíte nějaké zvíře. Když ho pak spatříte, řeknete řidiči aby zastavil, případně popojel. Pak si ho vyfotíte, pokocháte se a vyrazíte zase dále. Pokud máte dobrého řidiče, tak vám zejm., ze začátku radí a dos často zvířata spatří dříve on, než vy. V autě je také vysílačka a tou si řidiči navzájem sdělují, co se kde zrovna děje. Takže se může stát, že se najednou rozjedete až 60 km/h protože o kilometr dále třeba právě satřili lva a váš řidič vás tam chce rychle zavézt.
My jsme měli docela štěstí na řidiče a asi i štěstí na zvířata. Hned asi po kilometru za bránou jsem uvidlěli stádo slonů- červených od toho, jak na sebe házejí místní červenou hlínu aby se ochladili. Slonů je tu ovšem hodně a tak se nám brzy stali docela běžnými (dříve tomu tak ovšem nebývalo- tento park byl dlouhou dobu veřejnosti nepřístupný pro boj s pytláky, který však naštěstí dopadl vítězně pro slony a strážce parku). Ale viděli jsme i další zvířata:

Antilopa žirafí

Kolem 14. jsme se dostali na druhou stanu parku a vyjeli jsme ven do místa ubytování na oběd. Nocleh byl v poměrně luxusním středisku u uměle vybudovaného napajedla. Zařízení se sestávalo z několika domů, restaurace a bazénů. Jídlo bylo velmi dobré, podávané formou švédských stolů a nutno říci, že jsme si pokud jde o kvalitu jídla i obsluhu připadali jako v Evropě ( nutno bohužel říci, že zejm. pokud jde o obsluhu značný počet našich restaurací srovnání s tímo zařízením nesnese). Hotel je určen pro asi 500 osob a nyní, mimo hlavní sezonu nebyl zaplněn ani ze šestiny. Ale to nám nevadilo. PO obědě jsem vyrazili na další část safari. Měli jsme štěstí, tentokrát jsem viděli i lva a buvola.

buvol

Večer po večeři jsem si ještě na chvíli sedli do baru na pivo a mohli se kochat pohledem na osvětlené napajedlo, ve kterém pili sloni.

zkouška fotoaparátu na noční focení bez blesku a stativu- napajedlo a pavilon s barem

sloni u napajedla- pohled z restaurace

Ráno jsme viděli opět nad napajedlem krásný východ sluce se slony. 

Pak jsem se nasnídali a krátce po 7. vyrazili opět do parku, protože po 24 h od vstupu jsme museli park definitině opustit. A jako bonusu na závěr se nám dostalo pohledu na snídající gepardy. Po upozornění vysílačkou jsme tam ujížděli jako o závod a již tam asi 6 vozů bylo. Ale pohled to byl zajímavý, gepardi se ani v nejmenším nedali rušit při jídle a jen se ak nakonec odvalili do stínu.

gepardí párek

obecenstvo, pozorující gepardy při snídani

gepard, nažraný  a asi unavený dotěrnou pozorností fotografů si odnáží zbytek snídaně do křoví 

A my jsme se pak spokojen vydali na pomalou cestu k hlavní bráně. Park jsme opustili včas. Na zpáteční cestě jsem vzhledem k dopravní zácpě v Mombase zvolili odlišnou trasu a jeli jsem vnitrozemím směrem ke Kwale. Cestou jsme míjeli vesnice, které občas chudobou připomínaly trochu i Súdán. 

Je pravda, že pokud jde o jídlo, přístup k vodě a přístupu ke vzdělání jsou na tom zde mnohem lépe, ale třeba pokud jde o dostupnost zdravotní péče, moc snadné to pro běžného vesničana, odkázaného na státní zdravotnictví není. 

26.

V pondělí odpoledne jsem si sbalil batoh, něco nechal ve skříni a vyrazil do města na nádraží, odkud měl v 19h odjíždět vlak do Mombasy. Protože již zčínala další dopravní zácpa, cesta trvala přes hodinu, ale rezervu jsem měl dostatečnou a tak jsem i na náraží dorazil s více než plánovaným předstihem. Na podkladě potvrzení o zaplacení jsem dostal palubní vstupenku a šel si sednout na vyhrazené místo pro cestující do Mombasy.
Tato linka se dosti liší od ostatních, které po Keni jezdí: viděl jsem odjíždět velmi nacpaný vlak do Kisumu a doufal jsem velmi, že vagóny jsou přeci jen alespoň o něco kvalitnější. 

nádraží v Nairobi, vlevo vlak do Kisumu

vagon 3. třídy do Kisumu

Ale když jsem pak viděl, kdo všechno na ten vlak čeká, musel jsem si přiznat, že nejspíš lepší bude. Ač jsem v Nairobi moc bílých tvářích neviděl, tak zde na první pohled převažovaly. Byli tu Němci, Američané a Holanďanka- to jen namátkou. Nebylo nás mnoho, jak mi bylo řečeno, není ještě sezona, ale pro mě to zy dlouhou dobu byla největší koncentrace bělochů na jednom místě. Někteří z nás byli „ baťůžkáři“, někteří cestovatelé zkušení a na několika jedincích bylo vidět, že jsou to opravdu „ mastňáci“ se vším všudy.
Je fakt, že tento vlak, ač s ním jezdí i místní, je přeci jen spíše turistickou záležitostí- do Mombasy se dá rychleji a levněji dostat autobusem. Ale my, kteří máme vlaky rádi, to bereme jao další zajímavou zkušenost, která i stojí za trochu peněz navíc.

Vlak přijel jen asi o 45 minut později a vyjížděli jsme jen s 30 minutovým zpožděním. Vagony 1. a 2, třída byly britskké lůžkové vagony ze 60.let minulého století, lehce zevnitř i zvenčí omšelé, ale vcelku zachovalé a funkční ( mám na mysli, že cvětla svítila, turecký záchod splachoval apod.). PO vyjetí jsme se odebrali do jídelního vozu na večeři- povídal jsem si tam s velmi zcestovalými australskými manžely, kteří velmi dobře znali naše kanoistky. Jídlo bylo docela dobré, obsluha také, takže proti běžnému keňskému standardu příjemná změna.
PO jídle jsme ještě chvíli hovořili , ale protože po nás ještě šla další parta, odebrali jsme se do svých kupé a spát. Noc proběhla u mě podobně, jako při jízdě v lůžkovém voze u nás: spal jsem málo, ale na rozdíl od autobusu či letdla jsem ráno nebyl rozlámaný s oteklýma nohama. PO 6. ráno začalo svítat a bylo vidět krajinu, sice bez zvěře, ale poměrně rovinatou, která se bláže k Mombase rozvlňovala a bylo vidět i hluboká koryta řeky. Okolo trati postávaly děti i dospělí a evidentně očekávali, že jim někdo něco hodí z okna- a skutečně se od mnoha cestovtelů dočkali lízátek, cukříků a podobných věsí. Trochu mě toto „ krmení zvířátek „ popuzovalo. Dnešní dobš už je opravdu možno pomoci účinněji a lépe. Na druhou stranu, pokud mohu porovnat, tak děri sice možná vypadali trochu otrhaně, ale rozhodně ne hladově, jako někdy v Súdánu.

moje kupé

po cestě

mávači a čekači na dárky

Snídaně ve vlaku byla celkem obstojná- kontinentální a  zbytek cesty jsme strávili většinou pozorováním krajiny a asi v 11h jsme dojeli do Mombasy.


Za vytrvalého odmítání taxikářů, nabízejícím odvoz, jsem se prodral z nádraží, kde jsem si odchatil tuc-tuc jedoucí k přívozu. Pokud bych nevěděl, kolik cesta má stát, zaplatil bych dvakrát více, ale když jsem oakmžitě odmítl nabídku odvozu za 200 šilinků, řidič bez zaváhání souhlasil s poloviční, běžnou cenou.

tuk-tuk- místní taxi

matatu. většinou pro 12-14 pasažérů, vždy čeká, až se naplní a pak odjíždí. Zhusta však řidiči  a naháněči nerespektují počet cestujících a ten se může  velmi časo značně převýšit počet sedadel.

Za chvíli jsem byl v přístavišti a nastoupil s ostatními davy na přívoz ´Mombasa je v podstatě ostrov, ze severu přístupný po mostě a z jihu právě přívozem) a na druhé straně nastoupil na matatu, které mířilo směrem na křižovatku Ukunda, směrem k Diani beach. 

přívoz

Tam jsem přesedl na jiné matatu ,kterémířilo na konec pláže, kde jsem měl doporučený a vyjednaný nocleh.Poslední matatu stálo 40 šilinků velký batoh mi dali do kufru a když jsem se ptal, kolik to bude stát, řekli 60. Když jsem se trochu rozčílil a ptal jsem se , jak je možnéí že chtějí víc, než za osobu, hned říkali: buď v klidu, my friend, vše bude v pořádku, kolik chceš dát....I řekl jsem 20 a byli spokojeni. A takto to zde funguje běžně.... pokud člověk neví alespoń rámcově cenu, pak může být natáhnut o dost peněz. Je fakt, že se to postupem času stává dost únavné a já už po delší době v ještě zaostalejším prostředí už nejsem boohužel schopen ocenit mírný vývojový posun a spíše ztrácím ještě zbytek entuziasmu do dalšího poznávání, který mi ještě zbyl. Ale to je jen nepochybně otázka času, kdy se to opět změní k lepšímu.


Došel jsem pap pěšky k místu ubytování- malý resort, hezky zastrčené domečky, v každém 4 pokoje s kuchyní.

tady bydlím

 Tip jsem dostal od logistek v Nairobi- bydlí tu jejich kamarád, kongoslovák Noel ( po otci z Konga, ale vystudovaný na Slovensku, kde též naturalizovaný), který tu už několik let pracuje an naní asi rok v blízkosti staví svoje vlastní bungalovy. Tak tento Noel mi tu vše ukázal, kde se nakupuje, vzal mě i na pozemek, kde stav a vůbec je milý. Za týden mu přijede rodina na návštěvu a při té příležizosti snad vyjde výlet na safari.
Jinak okolí je tu hezké- je to zde až na konci pláže což má výhodu krásného čistého prostředí, čisté vody a téměř žádných beachboyů, kteří vás neustál nutí něco kupovat atd.
Odpoledne jsem se šel vykoupat, nejprve na pláž, kde bylo dost lidí, tak se mi to zalíbilo a posunul jsem se o 80 metrů vedle, kde nebylo tolik od hotelu vidět. Když jsem se za 5 minut vracel z moře, zdálo se mi, že batoh leží trochu jinde, než jsem ho položil. 

Diany beach

Tak jsem se podíval dovnitř a zjistil jsem, že v něm nemám jednak sluneční brýle, ale též mobil a peněženku sice sno, ale prázdnou. Když opadla první vla vzteku lítosti jsem si uvědomil, že jsem vlastně dopadl ještě dobře, protože peněz nebylo tolik a v mobilu byla keňská SIM karta. NO a v batohu byly další věci, které ještě zloděj nestačil vzít, takže vlastně tp nedopadlo až tak zle. Když jsem se pak vracel zpět a ptal se , jestli nikoho neviděli, tak krom záporné odpovědi se mi též dostalo varování, jak je ta pláž, zde které se vracím nebezpečnáa že jsem si měl vše nechat tady. Noel mi pak řekl, že jednak on to dělá podobně, tedy jako já, že nechává věsi na plýži i bez dozoru a jednak, že to je pro Keňu typické. On má podobné zkušenosti ze stavby- lidé nikdy neřeknou předem, co by se mohlo stát a co by člověk ev. neměl dělat, ale po té, co se něco přihodí mají plná ústa řečí o tom, jak je to jasné a co vše měl člověk udělat, aby nepříjemné události zabránil.
Tak jsem si byl pak v obchodním středisku pořídit nový mobil a novou keňskou sim kartu a doufal, že to je již poslední ztráta. Na druhý den ráno jsem ovšem zjistil, že ti nekradou jen lidé, ale i zvířata. Když jsem si na verandě připravil snídani a zašel dovnitř pro čaj, tak po asi minutě jsem zjistil, že na stole je opice a jí můj chleba. Zahnal jsem ji, ale bohužel s mým chlebem. Na druhý den ráno, když už jsem poučen pečlivě zavíral všechny dveře a nenechával bez dozoru venku žádné jídlo, jsem ráno slyšel z kuchyně hluk.

makak , o kterém je řeč

makak, který právě zjistil, že ono je už zavřené a nedostane se dovnitř

 A byl to opravdu opět makak, který si zvětšil díru v síti, která je na okně napnutá proti hmyzu a využil toho, že v okně právě v tom místě chyběla tabulka a vlezl dovnitř, protože dostal chuť na můj banán. Když mě uviděl, ta naštěstí rychle utekl, ale mně nezbylo než nahradit tabulku z jného okna a okno dobře zavřít, protože později vichni kolegové onoho makaka zkoušeli znovu do kuchyně dírou proniknout, ale už se jim to naštěstí nepodařilo.




Včera jsem se byl podívat do Mombasy. Opět jsem jel matatu k přívozu a pak přívozem do města. 

okolí přívozu

baobab na pobřeží

Tam jsem se prodral lidmi, odmítl nabídky na svezení a vydal se po pobřeží k pevnosti Fort Jesus, kterou zde v 17. století postavili Portugalci. Opět jsem velmi nevybíravě musel odmítnout všechny průvodce, kteří se mi vnucovali a vydal se na prohlídku podle psaného průvodce.

Fort Jesus, MOmbasa

Fort Jesus, bastion

latrina ve zdi

 Památka je to velku pěkná a naštěstí se i začínají o ni starat, takže budoucí návštěvnící se dočkají i třeba nějakých vybavených interiérů. Po prohlídce byl čas na oběd a na Noelovo doporučení jsem navštívil malou rodinnou restauraci, kde jsem si dal místní dušenou rybu s rýží, chapatí a kaší ze saldkých brambor- bylo to pozoruhodně dobré, syté a laciné, takže mě to velmi příjemně potěšilo. Po té jsem se vydal na povšechnou prohldku starého města. Povšechno proto, že plánuji projít si město ještě s průvodcem později, takže nyní jsem šel jen nazdařbůh. Žije zde hodě Indů, je zde několik mešit, uličky jsou křivolaké a místo rozhodně má atmosféru škoda jen, že některé starší stavby jsou hodně neopravené a zhusta člověk neví, kde je smetiště a kde ulice. A je to opravdu škoda, protože by místo jistě přitáhlo více lidí, kdyby se nebylo nnutno obávat, kam šlápnout.

Uličky starého města v MOmbase

PO této zběžné prohlídce jsem se vydal po jedné z hlavních rušných tříd na západ, kde je symbol Mombasy sloní kly přes silnici. Jak to občas bývá, na obrázku to vypadá lépe než ve skutečnosti. Město je to velmi rušné a hektické, ačkoliv Nairobi je v tomto ohledu ještě horší- tam někdy není lze ani přejít ulici. 

Sloní kly přes dopravní tepnu v centru MOmbasy

čekání na přívoz

Vydal jsem se poněkud unaven na zpáteční cestu a opět přívozem a matatu až na Diani beach, kde byl oproti městu příjemný klid.


Večer jsme byli s Noelem pozváni do hospody neboť logista Trnavské univerzity Michal, který zde už půl roku pracuje, hostil monitorovací tým, který přijel zkontrolovat projekt, který Trnavská univerzita provozuje v měsě Kwale- asi 20 km severně odtud. Jde o program pro podvyživené děti, včetně zahrnutí místní komunity do problému, zařízení zahrady na pěstování zeleniny pro podvyživené a podobně. Tak bylo příjemné si s lidmi, kteří pracují na podobných projektech již dlouho vyměnit zkušenosti a srovnat třeba situaci zde a v Súdánu.